OSOBNÍ OCHRANA

Potenciální klienti a reálná hrozba

Osobní ochrana není už komplexní bezpečnost v širším smyslu nezbytných opatření. Osobní ochrana je kvantitativní činnost se vztahem k zabezpečení ochrany staveb, skladů, kanceláří, podniků, bank, obchodních center atd., nebo dopravy speciálního zboží. Na této úrovni zahrnuje bezpečnost různorodé činnosti jako instalace, údržba a používání systému vnější i vnitřní ochrany, prohlídky míst, kontroly vstupů a východů, kontroly osob pracujících na důvěrných projektech nebo majících přístup k citlivým informacím, stálá ochrana domů, řešení systémů odposlechu, aktivní ochrana dokumentů, kartoték atd. Značná část těchto činností se provádí v případech zabezpečování ochrany osob, jejichž vlastní osobní ochrana tvoří tu nejmenší část.

Osobní ochrana je nejprve zabezpečení ochrany domů, aut a pracovišť. Nejdelikátnějším úkolem je zabezpečení doprovodu automobilů (cesta z domova do práce), pěšky (u politiků na volebních cestách) nebo na místě (shromáždění, inaugurace, kulturní akce). Jde o část velmi delikátní práce, jak můžeme vidět v následném, neboť “cíl” je evidentně nejzranitelnější v momentě, kdy opouští jeden z fixních bodů. Ochrana je nejlépe zajištěna při použití oficiálních státních služeb.

V poslední době existuje však řada společností zabezpečujících plnění bezpečnostních úkolů a ochranu (např. ve Francii GSPR nebo VO, v Belgii Sureté nebo ESI). Existují 3 typy ochrany. Pouze prostředky, které jsou k dispozici pro bezpečnost organizací, podniků a osob. Velké organizace (např. EHS) a významné firmy používají vlastní bezpečnostní služby. Jiné organizace a jisté firmy dávají přednost nájmu, často na dlouhodobý kontrakt, služeb skupin náležejících bezpečnostním společnostem. V Bruselu je to například velvyslanectví USA pro veškeré vnější zabezpečení, RTBf (rádio-televize Belgiue), přeprava fondů bank. Nakonec většina určitých organizací a firem najímá agenty pro omezenou dobu, v závislosti na ohrožení a finančních možnostech. Zejména malé agentury vidí v posledním případě svoji šanci pro uplatnění specialistů.

Kdo jsou potenciální klienti profesionální ochrany? K nalezení odpovědi na tuto otázku stačí číst tisk a pochopit motivaci útočníků. Motivaci, která počítá se “ziskem” finančním, politickým (eliminace nebo provokace), případně obecným (skupina teroristů, šílenci) nebo mstou.

Měřítko hrozby závisí evidentně v první řadě na osobnosti “cíle”, jeho funkci a zámyslu útočníka. Statistiky za 20 let a vlastní zkušenosti velkého profesionála Gary Wistranda - bývalého člena US Secret Service a šéfa (Deputy Special Agent in Charge) ochrany viceprezidenta Bushe a prezidenta Reagana a současného zástupce ředitele bezpečnostní služby NASA a Kennedyho vesmírného centra, dokazují následující:

rizika “cíle” - osobní úspěch, účast na profesionálních nebo politických sporech, “vysoký profil” (veřejná osoba dobře známá a snadno identifikovatelná, často vystupující v médiích, veřejná aktivita se zahraničními cestami, vnitřní politická aktivita, boj o moc, finanční pozice)
typy hrozeb (více nebo méně pravděpodobné) - slovní agrese, fyzické napadení, napadení pomocí různých předmětů (obušek, hůl, vrhané předměty), útok se zbraní, léčky během zastávky vozidla, atentáty s výbušninami (umístěnými na nebo ve vozidlech, případně na silnici), pokusy o únos, útok odstřelovači, použití jedů
typy útočníků - šílenci, osobní motivy, kriminální živly, skupiny teroristů (včetně náboženských fanatiků), cizí tajné služby, najatí vrazi. Mohou se také odlišovat “cíle”, zejména pokud jde o oficiální osoby (Reagan, Jan Pavel II, prokurátor Buback, prezident Moawad, diplomaté,...), polooficiální osoby (Hans-Martin Schleyer, Paul Van den Boeynants, bývalý ministerský předseda, delegace izraelských sportovců na OH v Mnichově,...) nebo soukromé (Heineken, Baron Empain,...). Jiné je rozdělení “cílů” pokud jde o veřejné osoby (John Lenon nebo Georges Besse, René Audran,...). Rizika jsou právě tak velká, jako kombinace charakteristik veřejných oficiálních osobností, ale prostředky použité k ochraně jsou evidentně úměrné oficiálnímu a veřejnému významu “cíle”. Se zmenšujícím se významem kvalita ochrany všeobecně rychle klesá až se minimalizuje úplně v případě osob, které nejsou označeny jako potenciální “cíle” útoku.

Vezměme dva příklady:

25.4.1990, Oskar Lafontaine, kandidát na kancléře SRN za SPD přežil jako zázrakem bodnou ránu šílence v průběhu politického shromáždění. Na jeho konci nechala ochrana přijít k němu ženu, zdánlivě neškodnou a manifestující vášnivé zaujetí, která měla v kytici květů ukrytý nůž s dlouhou čepelí.

Poučení: největší šanci na úspěch mají pokusy o útok, které proběhnou v těch nejneočekávanějších podmínkách a momentech.

27.3. 1990, Olivier G., 17 let, syn jednoho vysokého bruselského úředníka, byl unesen bandou povalečů, která chtěla výkupné 34 miliónů belgických franků. Olivier neměl žádnou ochranu. Naštěstí byla oběť osvobozena se zdravou kůží (aniž bylo podle oficiální verze vyplaceno výkupné).

Poučení: stačí nahlédnout do materiálů o zločinecké bandě, která byla chycena během této akce (osobní zbraň PM UZI, SPAS 12, FAL, LAW, granáty, neprůstřelné vesty, vysílačky, plynové masky, brýle pro noční vidění, paruky, policejní uniformy, advokátské tógy aj.)

Závěr: Studium výbavy a výzbroje teroristů dovoluje odvodit stupeň ohrožení a stanovit odpovídající taktiku. Profesionálové mohou útočit na “cíl” snadněji vzhledem k tomu, že se lépe orientují.

OD MÝTU K REALITĚ

Spíše než spekulací, držme se reality. Rovněž všichni svědomití instruktoři nejprve otevřeně říkají svým praktikantům, že pro dosažení úspěchu v oficiální službě se musí připravit na práci v malých skupinách a s omezenými prostředky. Nicméně základní výcvik probíhá vždy stejně, ať již jde o techniku eskortování osob, doprovodu nebo použití prostředků základní výbavy. Stále častěji se členové skupiny specializují a mají odpovědnost za úzké spektrum činnosti. Podle úkolů se potom stanovuje složení skupiny tak, aby její činnost byla co nejefektivnější

Srovnejme mýty a realitu:

Příklad 1

Mýtus: Mimo “Ultra Team”, určeného k ochraně nejvýznačnějších světových osobností a čítajícího 84 osob, nebo též “Elite Team” se 38 osobami, je podle koncepce CQB služeb (jedna z velmi mála škol evropské formy hodná důvěry) ideální “Select Team”, který čítá 15 osob, které se dělí následovně: velitel (1), sekce ochrany (8) - dvě čtyřčlenné skupiny z nichž jedna ve službě, druhá cvičí, má dovolenou nebo je v pohotovosti, sekce ochrany obydlí a pracoviště (4) - dva ve službě, jeden výcvik, dovolená atd., jeden v pohotovosti dle potřeby, dopravní sekce (2) - jeden řidič chráněné osoby, druhý řidič doprovodné skupiny.

Realita: Velvyslanec jedné ze světových mocností v Bruselu, jehož pracovní místo je zcela evidentně nenapaditelné a obydlí korektně chráněno, má k dispozici 1 dobře cvičeného řidiče a neprůstřelný pancéřovaný automobil. Tudíž má pro tuto službu pouze 2 místa pro profesionální ochranu.

Příklad 2

Mýtus: Ideální organizace jedné skupiny na vozidlech předpokládá, že vozidlo základní - pokud možno pancéřované - bude doprovázeno 2 vozidly doprovodnými. Tři řidiči musí být “BGs” profesionálové, speciálně cvičení v technice specifického provozu. V základním vozidle je šéf skupiny vedle řidiče, v doprovodných po 4 “BGs”. Je-li to možné, jedno dopravní vozidlo je složeno ze šéfa osádky a 3 nebo 4 “BGs” a tvoří tzv. “Advance Team”, který ověřuje předem cestu a místo příjezdu a zajišťuje tak bezpečnost zadních vozidel. Udržují trvalé rádiové spojení s “OC” (velícím důstojníkem), aby v případě potřeby mohli kolonu varovat před nebezpečím.

Realita: Od roku 1975 je Hans-Martin Schleyer označen jako pravděpodobný “cíl” útoku. Německé tajné služby v souvislosti s činností RAF (Frakce Rudé armády) hlásí, že “útok nemůže být vyloučen”. Druhého srpna 1977 ministr vnitra Bádenska-Wurttemberska nařizuje okamžitě zabezpečit nejvyšší stupeň ochrany. To znamená, že vůz řízený jeho řidičem bez speciálního výcviku je doprovázen vozidlem policie se 3 muži osádky vyzbrojenými osobními zbraněmi ráže 9 mm Parabellum a 9 mm Police. Doprovodný vůz doprovázel Schleyera dne 5.7.1977 až do momentu, kdy Schleyerův vůz je zablokován prudkým nárazem doprovodného vozu. Během několika sekund řidič Schleyera a všichni tři policisté jsou postříleni nejméně 6 útočníky. Balistikové identifikovali celkem 6 různých zbraní, z nichž dvě byly ráže .223, dvě ráže 12, jedna PM Wz63 a jeden Colt .45 ACP. Všechny zbraně útočníků byly výkonnější než zbraně policistů. Celkem bylo v doprovodném voze 60 zásahů.

Porovnávaje užití “nejvyššího stupně ochrany”, který stál 5 životů (Schleyer byl nakonec zastřelen a nalezen v kufru automobilu ve Francii) se 6 osobám týmu teroristů - nepočítaje v to řidiče (nejméně 2 a 6 různých automobilů), pozorovatele, zabezpečení úniku atd. - podařilo ukázkově “převálcovat” ochranku co do počtu, výzbroje a taktiky.

Příklad 3

Mýtus: Důležitý potenciální “cíl” je během pěšího přesunu obklopen nejméně 4 “BGs”, připravenými k akci a zaujímajícími podle situace formaci “krabice” nebo “otevřeného V”. Při zjištění nebezpečí “BGs” rychle “uklízí” objekt ochrany přikrytím svými těly. V případě potřeby “BGs”, který odhalil přítomnost zbraně, křičí “GUN!” a bere si na starost útočníka, zatímco ostatní kryjí odsun chráněné osoby.

Realita: Sedmnáctého září 1981 ve Veroně (Itálie), byl generál James Lee Dozier, zástupce náčelníka štábu pozemních sil NATO v jižní Evropě, unesen 4 členy jednoho komanda Brigade Rose. Před nosem a pod vousy své ochrany, skládající se ze 4 mužů, z nichž každý byl vyzbrojen pistolí Colt .45 ACP se třemi zásobníky (1 zásobník v pistoli, pistole nenatažená a 2 zásobníky prázdné). Zde je nad čím uvažovat, není-liž pravda? Nebudeme se vracet k detailům!

Zde je náš presscont@presscont.cz

Na začátek stránky