OBRANNÁ STŘELBA

"Systém PJL": reálný cíl a praktická představa

Na konci šedesátých let byla střelecká výzbroj evropských policií všeobecně redukována na nejnutnější prostředky a stupeň vybavení ponechán na iniciativě jednotlivých sborů a na jejich aktivitách.

Pojďme nyní za Raymondem Sasiou, který organizoval ochranu generála de Gaulla ve složitém období, během něhož byl generál cílem četných atentátů a bezpočtu tlaků, které se nikdy nedonesly k uším veřejnosti. V této době nebyl nikde lepší střelecký výcvik, než v Akademii FBI v Quantico, kde je využívána komplexní metoda na bázi používání revolveru. Sasia absolvoval několik stáží v Quantico a po návratu do Francie zavádí vlastní metodu, široce inspirovanou FBI a konkretizovanou brilantní prací, která se během dvaceti let stala biblí střelecké přípravy policie “Le Tire Rapside” (rychlá střelba).

VÝHODY A NEVÝHODY "METODY SASIA"

Jestliže vezmeme všechny požadavky předložené v tomto díle pro specialisty, můžeme definovat odkaz Raymonda Sasii následovně:

ideální služební zbraní je revolver, pokud možno ráže .357 Magnum s třípalcovou hlavní
je nošena vzadu za opaskem a umožňuje rychlé vytažení a instinktivní střelbu, jednou rukou pro rychlou střelbu na kratší vzdálenosti a oběma na střední a velké vzdálenosti
revolver je nabit 5 náboji, má spuštěný kohoutek a je připraven ke střelbě
progresivní výcvik je prováděn prakticky a intensivně na dráze “Sasia”, ke které ho inspiroval klasický "PPC" (praktický pistolový kurs) FBI. Střílí se následujícím způsobem: 50 nábojů nesených po kapsách (ne v rezervních zásobnících), čas limitován, zbraň je nabíjena systematicky 5 náboji pro každou střelbu. Dráha se střílí vždy v témže pořadí, týchž pozicích a vzdálenostech, za použití jednotného cíle.
tento cíl, zvaný cíl "Sasia" je ukazován ve formě siluety z profilu, vždy černé s bílým okrajem, držící v ruce zbraň, v zóně 1 - 5.

Raymond Sasia, odpovědný za bezpečnostní služby ministerstva vnitra dnes klade rovněž důraz na nezbytný vývoj své doktríny v Národním střeleckém centru (CNT), které je pověřeno výcvikem instruktorů střelby policie. Mnoho různých zemí absolvovalo stáže v kursech pořádaných na střelnici MacDonald a ve Fort Montlignon a v průběhu dvaceti let se "metoda Sasia" ověřila při střelbách téměř všech evropských policií. I když tato metoda umožňuje přípravu výtečných střelců, přesto má dva nedostatky:

zaměřuje se výlučně na revolver a opomíjí širokou škálu pistolí, se kterými v posledních letech operují i zločinecké bandy. Jeho metoda mimo jiné předpokládá odpovídající a prakticky nepřetržitý výcvik pro udržení dobré výkonnosti
je extrémně statická v mentální rovině a zbavená všeho realismu: zaneprázdnění rukou nabíjením 5 nábojů, koncepce samotné dráhy, typ použitých cílů

"Metoda Sasia" si zaslouží ocenění za své zásluhy ve formování generace instruktorů vysoké úrovně, kteří předali své znalosti mnoha policistům a razili cestu dalšího vývoje v Evropě.

Věci se však dali do pohybu - zejména v USA - zásluhou instruktorů, kteří se nebáli experimentovat a inovovat, podporováni různými experty, z nichž mnozí ani nejsou policisty. Nejznámějším z nich je v Evropě nepochybně Jeff Cooper. Díky vlivu různých amerických expertů bylo u policejní střelby dosaženo základní vlastnosti: přináší skutečně praktickou střelbu.

Naším cílem není zde obsáhnout vývoj této praktické střelby, která se rychle mění ve 2 odlišných směrech: ryze sportovní střelba a střelba obranná a policejní.

Shrňme jednoduše to, co je opravdu praktické v této nové škole, podívejme se na řešení rozporů strnulosti a nepružnosti, které tvoří nedostatek "metody Sasia":

intensivní výuka všech způsobů manipulace se zbraní ve stresových podmínkách
hledání nejúčinnějších způsobů střelby, počínaje střelbou oběma rukama podle šerifa Jacka Weavera a pokřtěním tohoto způsobu "Weaver Stance"
technika rychlého vytažení zbraně a střelby založené na držení oběma rukama
pohyblivost střelce, přemístění zbraně v ruce podle podmínek střelby nebo střelba na vícenásobný pohyblivý cíl v různých úhlech, podle pozice střelce
rychlá a spolehlivá identifikace cíle střelby, výběr cílů podle funkce dané taktikou, systematické využívání krytí, řešení situací dovolujících nestřílet
stálá změna scénářů a činnosti střelců tvoří základ úspěchu
systematický výběr reálných způsobů výcviku, nepovolení střelby než v absolutně nevyhnutelných případech, nošení zbraně za podmínek skutečného zásahu (plný zásobník nebo bubínek, náhradní zásobník nebo rychlonabíječ)

Od osmdesátých let bylo v Belgii organizováno množství soutěží v "reálné" policejní střelbě. Tyto soutěže rovněž napomohly vytvoření nových koncepcí výcviku. Vždy si musíme vzpomenout na zděšení mnoha členů různých pořádkových sil, kteří byli poprvé konfrontováni s reálnými podmínkami soutěže, předložených policií "Huy", jejíž členové byli nesporně průkopníky námětů každoročně organizovaných závodů ve střelbě o putovní pohár: střelba z automobilu stojícího i jedoucího, zásah ve skupině 2 nebo 3 mužů, použití "riot-guns" nebo karabiny, použití neprůstřelných vest, stresová přeprava skupiny na místo akce, současná střelba několika skupin, mechanismus objevujících se a mizejících cílů (terčů), ať již nepřátelských nebo nezúčastněných, používání zvedacích terčů, reálné zabezpečení municí (jako při skutečném zásahu) nutící řešit situaci bez nezodpovědné střelby atd.

Problém reálných terčů: řešení PJL

Impuls byl dán a pionýři z "Huy" byli od té doby následováni mnoha dalšími. Zůstal však jeden závažný problém: TERČE. Policejní jednotka z Huy velmi dobře rozpoznávala klasické siluety "Sasia" od siluet nezúčastněných (právě tak snadno rozpoznatelné jako bílá od černé) a taktéž profily siluet. Ale reálné terče současného typu, které máme k dispozici jsou originál americké a jeví se nevýhodné a zároveň velmi stereotypní ve svých rozměrech, málo přizpůsobených evropské situaci a jsou značně drahé.

Byl to čin střelecké sekce policie z Lige na základě impulsu Francise Doraa. Francis a jeho skupiny organizují první soutěž v roce 1982. Národní soutěž zůstala relativně omezenou, ale již vytvořila pozoruhodnou základnu, která umožňuje simultánní střelbu na vícero drahách. Použité terče jsou evidentně ATS americké, ale pořádaná soutěž se vyznačovala zjevně realistickým řešením např. rozmístěním a počtem terčů, časovými limity apod.

TERČE

Povzbuzen entuziasmem účastníků a podpořen nadřízenými, kteří akceptovali princip organizace závodu jedenkrát za dva roky během velikonoc, je Francis často navštěvován inspirací: disponuje dobrými kontakty v malířských kruzích a získává řadu malířů světové úrovně z nichž každý realizuje (kreslí) osoby ve svém stylu, ale částečně se lišícími realitou zobrazení a v použití představovaných zbraní. Série 12 terčů v životní velikosti je číslována 1 až 12 a je obdařena talentem Williama Vance, Pirotona, Yvesa Swolfse, Denayera, Tibeta, Sérona, Redinga, Walthéryho, Hermana, Malika, Jidéhema, Willa. Každá z osob je nakreslená světle a je na dráze v závislosti na zaujatém postoji, viditelná na 3 metry.

To je první série 12 terčů, které byly použity poprvé při mezinárodní soutěži PJL v roce 1984. Některé z nich budou během doby nahrazeny jinými. Všechny terče se vyznačují svojí originalitou a složitostí: zobrazené osoby jsou kresleny z profilu, nebo v plném pohybu a jejich oděvy klamou střelce. Terče představují osoby ležící, střílející, skupiny rukojmích s nezúčastněnými osobami v zóně střelby.

Experimentální užití všech známých progresivních materiálů, např. "overlays" dovoluje měnit obraz nepřítele. Například cíl číslo 4, představující motocyklistu v přilbě: základní terč je vyzbrojen pistolí drženou v pravé ruce, další varianta je výzbroj pistole a nůž a další pistole v levé ruce.

Další nápady jsou od Remy Jacobse, střelce IPSC. Používání celých sérií terčů elektronicky ovládaných, případně programovatelných, otevírá před námi nepřeberné možnosti, které jsou ovšem finančně velmi nákladné. I když rozpočty byly redukovány, je třeba brát v úvahu, že terč, který reaguje na výstřel tak, že se stane viditelným a umožňuje opravovat střelbu je pro základní reálný výcvik nepostradatelný. Je známo, že terč "popper-popper" je kovový, montovaný na čepu a při zásahu se díky vahadlu sklopí. Ale to je terč sportovního typu jehož vzhled a velikost (stále stejné) jsou dány striktními předpisy. V protikladu tomu jsou "poppers" Remyho Jacobse velmi přesně upraveny ve střeleckém úseku každé dráhy a jsou očíslovány jako terče. Avšak každý zásah mimo zónu udělá pouze díru do kartónu a cíl nepadá.

Zkoumání systémů ukončeme systémem označeným jako Francis Dorao, který nedávno přidal 4 nové terče (č.13 až 16), které byly vytvořeny talentem Charlese Jarryho, Malika a Renoye. Prvních dvanáct terčů od počátku představovalo pouze evropské typy. Čtyři nové terče představují africké typy (2) a blízkovýchodní typy (2), které tak jako ostatní terče mohou být umístěny podle potřeby.

V posledním období jsou různé tlaky na vytváření realistických terčů. Argumenty jsou jistě přesvědčivé, ale neexistuje nic k porovnání, protože i v USA jsou využívány PJL. Můžeme rovněž potvrdit, že je využívají i četní američtí profesionálové jako Jeff Cooper. Je třeba ukázat na to, že tento výtečný materiál je základem, který dovoluje kvalitní výcvik v policejní střelbě a to i tehdy, jestliže se disponuje jinak velmi skromnými technickými prostředky. Viděli jsme jednoho instruktora místní policie z bruselské aglomerace, který střílel na kryté dráze, kde byly vytvořeny různé situace (různé typy překážek, kovový "poppers", stanoviště dovolující střelbu pod úhlem, regulovaná intenzita osvětlení atd.). Používání elektrických pohyblivých terčů, pro znázornění velmi rychlých pohybů nebo mechanismů pro mizení či objevování se cílů, vytvořil tento instruktor sérii výcvikových programů, které mohou vytvářet problémové situace "střílet - nestřílet?" (objevení se nepřátelského cíle nebo nezúčastněné osoby díky systému "duel").

Jednotlivé dráhy zahrnují různé taktické situace s výběrem úhlů střelby nebo výběru cílů podle zbraní, situace ohrožení chladnými zbraněmi, tupými předměty apod.

Pokud jde o disponování významnými technickými prostředky pro optimální výcvik, znamená toto optimální využití v současných ekonomických podmínkách uvažování, pro které jednotky nebo policejní sbory je zabezpečit. Nejlépe pro jednotky disponujícími velkými prostředky, včetně základen velkých rozměrů, kde je dobrá organizace na vysoké úrovni a pokud možno mezinárodní spolupráce, která v současnosti poskytuje pravdivý pohled jak na vycvičenost, tak na výcvikovou základnu.

V posledních letech je na tom nejlépe Belgie, kde zcela jednoznačně zůstává na prvním místě mezinárodní soutěž o putovní pohár, organizovaná PJL, která přináší nové pohledy a dimenze. Rovněž díky podpoře různých místních odpovědných autorit v médiích, včetně televize řady zemí, je vytvářen velmi pozitivní obraz o pořádkových silách.

Mezinárodní soutěž je vždy dobře organizovaná a zabezpečená, je spojena s četnými přátelskými kontakty mezi organizátory a policejními silami různých zemí i mezi policejními jednotkami. Na úspěchu se podílí i obsluhující pracovníci tratí, kteří vytvářejí různé situace jako v reálu, využívajíce přitom možností terčů, terčových systémů a okamžitě odstraňují případné poruchy.

Všichni účastníci nepochybně vzpomínají na rok 1986 nebo 1988, kdy 7 stanovených drah dosáhlo vrcholu obtížného realismu. Chtěli bychom udělat syntézu, aniž bychom se zabývali detaily každé tratě, ale naše fotografie to udělají lépe, než dlouhý text. Snaha po dosažení realismu se konkretizuje optimálním využíváním materiálů k výrobě terčů, využitím dekorace a ultrarealistických rekvizit, koncepcí tratí, které jako celek nabízí překvapivou rozmanitost potenciálních zásahových situací. Scénář každé dráhy je skutečným překvapením. Střelec je náhle stavěn do situací, které vyžadují okamžitý zásah při použití nejvhodnějších prostředků, které má k dispozici, přičemž počet nepřátelských cílů nepřesahuje rozumnou mez.

V tomto roce nabízely tratě střelbu z automobilů v pohybu, čistění (pročesávání) temného skladiště, zabezpečení dlouhých uliček plných zákoutí, rychlé zásahy na velmi krátké vzdálenosti, pomíchání nepřátel a nevinných, kteří se nenadále objevují v rozích, nutící střelce předvídat a posuzovat situaci a velmi rychle reagovat, používání zbraní kolegů, střelba na četné mobilní cíle, střelba na automobily, nestřelecké situace pro vytváření stresových podmínek (různé výbuchy, požáry apod.).

To vše je v praxi extrémně obtížné a náročné, což klade vysoké nároky na fyzickou, psychickou a taktickou připravenost.

Mezi 355 soutěžícími - s výjimkou 20 špičkových pozvaných střelců - byli většinou příslušníci reprezentující značný počet speciálních a zásahových jednotek, z nichž nejznámější jsou SEK Frankfurt, 23. brigáda PJ Belgie, BRI policejní prefektury, POSA, RAID, holandští námořníci, zásahová brigáda ženevské policie, protiteroristická jednotka budapešťské policie, jednotka ochrany prezidenta ČSFR a další.

Měli jsme příležitost hovořit s mnohými z nich, zejména s policií z Československa a Maďarska. Jejich všeobecné mínění je jednoznačné: nikdy jsme neměli možnost výcviku tohoto druhu a je to škoda, zejména v době, kdy kriminalita prudce stoupá, vzrůstá všeobecné ohrožení policie z důvodů chybějícího výcviku. Nebo jde o statické koncepce výcviku, které jsou nevyhovující.

V analýze výsledků soutěže můžeme vidět, že velké chyby jsou poměrně řídké, pokud se počítá s obtížností podmínek soutěže. Rovněž lze konstatovat, že nejlepšími jsou většinou výteční střelci, dostatečně cvičení v reálných situacích. Způsob výcviku brilantně předváděný na této soutěži není zajisté universálním měřítkem, ale již v průběhu závodu byl vidět pokrok a zlepšení u některých závodníků.

Zde je náš presscont@presscont.cz

Na začátek stránky