|
| |
George
P. Fletcher: Kdo všechno je terorista? Nevíme
Kdo
volí teror, věří, že jedná spravedlivě. Američany by netěšilo, kdyby
byl Bostonský čajový dýchánek označen za teror vůči britskému majetku.
Každá
doba má své nepřátele. V polovině 20. století zosobňovali zlo fašisté.
Po druhé světové válce se prokletím civilizace stali komunisté. Dnes jsou
mistry zlovolnosti vyhlášeni teroristé. Slovo terorismus se objevuje v právnických
knihách a v legislativě po celém světě. Na teroristické organizace se
vztahují různé civilní sankce a napomáhat takové organizaci může být
zločin.
Není ovšem vždy snadné vymezit, kdo vlastně
teroristé jsou. Zda za teroristy počítat organizace, či nikoliv, je velkou měrou
rozhodnutí motivované politicky. OSN opakovaně přijímá rezoluce proti
terorismu, ale nedokáže se shodnout, jak tento pojem definovat.
Oficiální definice terorismu nejsou přesvědčivé.
Kongres USA definuje terorismus jako jednání s cílem vyvíjet nátlak na
obyvatelstvo či je zastrašovat nebo ovlivňovat vládu. Tento vzorec ale
nezahrnuje dostatečně zřetelně ani teroristické útoky ze září 2001.
Kdyby motivem únosců letadel bylo prostě jen zabít bezvěrce, jejich útok
by do kongresové definice nezapadal.
Je chybou pokoušet se vymezovat terorismus stejně,
jako definujeme krádež nebo vraždu. Je tu příliš sporných záležitostí.
Lepší je stanovit otázky, které při přemýšlení o terorismu vyvstávají,
a vysvětlit, proč lidé vnímají určité násilné činy jako teror. Pak
budeme moci terorismus vymezit s odkazem na tyto proměnné, aniž bychom některou
z nich označili za rozhodující.
Tři prvořadé sporné body jsou totožnost obětí,
pachatelé a význam spravedlivého cíle.
Musí být obětmi terorismu civilisté? Někteří se
domnívají že ano, avšak Al-Káida vyhodila do vzduchu loď USS Cole a většina
považovala vraždu námořníků za teroristický čin. Stejná logika platí i
u vojenských tribunálů amerického prezidenta George Bushe, které zacházejí
s útočníky bez rozdílu, ať napadli vojáky či civilisty.
Ohledně pachatelů je tu obdobná otázka. Mohou být
teroristy vojáci nebo agenti jednotlivých států? Islámské státy straní
kladné odpovědi a myslím, že oprávněně. Mezinárodní trestní soud bude
stíhat hlavy států za válečné zločiny. Logicky by tedy státní úředníci
měli nést odpovědnost i za teroristické činy spáchané s jejich zmocněním.
Nejkontroverznější problematiku definice terorismu v
sobě ukrývá výrok: "Koho jedni považují za teroristu, vnímají jiní
jako bojovníka za svobodu." Potíž tkví v tom, zda dobrý úmysl
ospravedlňuje ohavné prostředky. Islámské státy se domnívají že ano, což
je staví proti Západu.
Kdo volí teror, vždy věří, že jeho důvody jsou spravedlivé. Někdy jsou,
někdy ne. Žádného Američana by netěšilo, kdybychom Bostonský čajový dýchánek
ocejchovali jako teroristickou agresi vůči britskému majetku. Přesto byl spáchán
násilný čin na majetku a lidech, a proto projde obvyklým sítem testů, zda
jde o terorismus.
Existuje dobrý a špatný teror? Pro některé
pozorovatele politické důvody znamenají hodně, ovšem ve skutečnosti
existuje jen nemnoho historických případů, kdy s nimi nesouhlasí většina
lidí.
Kromě tohoto fenoménu tu stále zůstává ona hlodavá
otázka: Čím se terorismus odlišuje, proč je zapotřebí zvláštní
definice, proč se této formy násilí obáváme víc než jiných trestných
činů?
Jedním důvodem je to, že terorismus je obvykle
organizovanou činností. Když v červenci 2002 jistý Egypťan zahájil palbu
a zabil dva lidi čekající v zástupu u přepážky společnosti El Al na
mezinárodním letišti v Los Angeles, FBI usoudila, že podezřelý nebyl
teroristou, neboť jednal sám.
Teroristé jsou organizovaní a skupina může vyvíjet
činnost dál, i když je jednotlivec dopaden. Proto nahánějí víc hrůzy než
běžní zločinci.
Další příčinou většího strachu z terorismu je to, že zatímco běžní
zločinci usilují o utajení, teroristům jde o pozornost veřejnosti. Účinný
terorismus se vždy dostane na první stránky novin. Je nečekaný a má
ohromnou schopnost šokovat. Podoben dobrému divadlu, terorismus vždy ztvárňuje
nějaké morální drama, a chtějí-li teroristé zasáhnout veřejné mínění,
musí jednat veřejně, bez pocitu viny a bez lítosti.
Předpokládejme ale, že chceme vymezit útoky z 11. září 2001 jako
terorismus pomocí následujícího vzorce: Násilný, organizovaný, veřejný
a nelítostný útok neveřejné strany vůči jiným civilistům, a to bez
ohledu na oprávněnost jeho důvodu. Problémy přetrvávají, neboť u každého
z těchto šesti aspektů existují příklady, které jej vyvracejí.
Někdy jsou obětmi příslušníci ozbrojených složek
a pachateli státy, někdy se zdá, že důvod je spravedlivý, a někdy může
teror způsobit jediná osoba s dostatkem zbraní, ovšem bez organizace. Zločinný
plán přidávat do dopisů antrax by mohl vyvolat neveřejný teror. Někteří
teroristé možná pociťují lítost a vinu za své činy.
Takové protiargumenty by nás neměly překvapovat. S
tímto problémem se musí vyrovnávat mnoho definic. Velký filozof 20. století
Ludwig Wittgenstein navrhl odlišný přístup k problematickým definicím -
vysvětlovat pojmy analogicky s "podobností v rodině".
Členové rodiny se mohou jeden druhému podobat mnoha fyzickými rysy, například
výškou, tónem pleti či barvou vlasů. Každý člen rodiny může s ostatními
sdílet některé společné znaky, nikoli ovšem všechny. Nemusí sice
existovat žádný výhradní společný znak, všechny je ale možné snadno
poznat jako příslušníky dané rodiny.
O terorismu můžeme říci totéž. Nejméně šest
znaků je podstatných, avšak u každého z nich se objevují výjimky. Spletité
definice, které počítají s výjimkami, možná znepokojují právníky, ovšem
v reálném světě jsou asi tím nejlepším, co dokážeme navrhnout.
Autor je profesorem práv na Kolumbijské univerzitě
(USA)
(c) Project Syndicate/Institute for Human Sciences
Pramen:
HN ze 17. října 2003
Zde je náš  agency@presscont.cz
Na začátek stránky
|
