KONCEPCE VÝSTAVBY ČESKOSLOVENSKÉHO OPEVNĚNÍ

   Když se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler, prudce vzrostlo nebezpečí německého útoku na Československo. To jen urychlilo vojenské přípravy republiky na obranu proti dávno se rýsujícímu ohrožení ze strany našeho agresivního souseda.

   Jedním z důležitých kroků byla rozsáhlá reorganizace armády, která se projevila především v nově pojatém charakteru a složení vyšších útvarů a do značné míry i v nově chápané úloze vojsk. Současně došlo i ke značným změnám v dislokaci vojsk.Od roku 1935 byla nově zajištěna ostraha a překrytí státních hranic jednotlivými pěšími pluky a hraničářskými prapory. Již koncem roku 1936 byly vytvořeny sbory, jako nové vyšší jednotky.

   Otázka modernizace výzbroje úzce souvisela s přijetím zásadní koncepce obrany republiky. Cesty k zastavení německého útoku byly dvě:

1. - opevnit hranice po vzoru Francie a Belgie a bránit se úpornou obranou na místě, nebo

2. - volit druhou variantu - motorizovat armádu, vyzbrojit ji tanky, vybudovat moderní letectvo a vést  aktivní obranu.

   Druhá cesta se později ukázala jako progresivnější a perspektivnější, ale v tehdejším Československu ještě nedozrála doba k její aplikaci. Velení naší armády nakonec dospělo k názoru, že opevnění snáze než polní armáda splní nejzávažnější úkoly naší obrany:

- vedení účinné obrany s využitím výhodného terénu a usnadnění ústupového manévru armády ve směru západ - východ,

- úsporu živé síly,

- zajištění mobilizace vojsk a jejich nerušené soustředění v nástupových prostorech,

- ochranu důležitých administrativních, průmyslových a komunikačních center,

- zajištění volnosti manévru polní armády,

- čelit náhlým vpádům provedených rychlými jednotkami nepřítele.

    Pro opevnění hovořily i další argumenty:

- značná délka státních hranic v poměru k počtu mužů, které jsme mohli mobilizovat, vyžadovala přijmout jen takové řešení, které uspoří živou sílu,

- tvar státního území vyžadoval, aby byl nepřítel zastaven co nejblíže u hranic, což platilo zejména ve směru sever - jih,

- staré tanky Renault a nepodařené tančíky Tč-33, používané v armádě v době, kdy se rozhodovalo o koncepci obrany, rozhodně nepodpořily úvahy o ofensivní variantě, tanky, které později proslavily náš průmysl existovaly tehdy nejvýše v prototypech,

- útočnou techniku mohlo vyrábět jen několik málo firem, naproti tomu ke stavbě opevnění (zejména lehkého) byly později využity téměř dvě stovky stavebních firem, což bylo zárukou rychlé realizace i rozsáhlých opevňovacích prací. Výstavba opevnění zároveň vytvářela nové pracovní příležitosti pro několik desítek tisíc dělníků, postižených nedávnou hospodářskou krizí. Ovšem stále zvyšujícímu tempu výstavby nestačila nakonec ani tato kapacita,

- přestože předválečné Československo patřilo k průmyslově nejrozvinutějším státům Evropy, v motorizaci dopravy značně zaostávalo. Automobilová základna byla slabá, nejednotná a roztříštěná,

- prudký růst vojenské síly fašistického Německa postupně vylučoval možnost ofenzívní činnosti čs. armády. Po reálném zhodnocení situace zůstávala Československu jen možnost vedení usilovné obrany s očekávanou pomocí spřátelených velmocí - zejména Francie a Sovětského svazu, se kterými jsme však neměli společné hranice a jejichž pomoc se tedy mohla projevit jen nepřímo a až po určité době.

   Po posouzení všech hledisek se velení čs. armády, silně ovlivněné francouzskou vojenskou doktrínou, po několikaměsíčních jednáních v letech 1933-34 definitivně rozhodlo pro koncepci strategické obrany ve stálých železobetonových opevněních, vybavených kvalitními zbraněmi a dobře vycvičenou osádkou. Současně však měla pokračovat i modernizace manévrovací části armády, jež měla být připravena k operativnímu nasazení proti nepříteli, který by prolomil pevnostní linii.

   Pro celý program výstavby opevnění bylo vládou uvolněno 10 miliard 14 miliónů Kč (pozn. což se v té době rovnalo stejné částce v US dolarech). Osádku opevnění mělo tvořit 100 tisíc mužů ve 42 pevnostních praporech.

   Tato čísla nebyla tak ohromující, jak se na první pohled může zdát. V jedné ze studií dokazovali vojenští specialisté, že na nejohroženějším úseku mezi Odrou a Labem o délce 400 km může nepřítel nasadit 30 až 35 divizí. My bychom museli k obraně tohoto prostoru vyčlenit minimálně 25-30 pěších divizí, což bylo vyloučeno pro nedostatek lidí, výzbroje a materiálu (pro porovnání - za mobilizace v září 1938 postavila čs. armáda celkem 42 divizí, čímž vyčerpala všechny rezervy). Postavení jedné pěší divize včetně vyzbrojení a munice přišlo v té době asi na 150 miliónů Kč. Třicet divizí by vyžadovalo asi 600 000 mužů a náklady asi 4 500 miliónů Kč.

   Souvislé těžké opevnění v délce 330 km by bylo třeba obsadit 45 tisíci muži, další dvě divize by byly nutné pro obranu Krkonoš a Jeseníků, kde by opevnění jen přehrazovalo komunikace, a 4 divize (pokud možno motorizované) jako pohyblivé zálohy - celkem tedy asi 165 tisíc mužů. Při nákladech kolem 12,5 miliónů Kč na jeden běžný kilometr souvislého opevnění s výzbrojí a municí by stálo opevnění zhruba stejně jak postavení polních jednotek, avšak přineslo by úsporu 335 tisíc mužů.

   O správnosti či nesprávnosti koncepce obrany v opevnění byla už napsána řada úvah. Na její obhajobu nutno uvést, že ke stavbě fortifikací (z latiny fort = pevnost) ve třicátých letech přistupovala většina významných evropských států. Průběh druhé světové války sice ukázal, že žádné opevnění nezadrželo útočníka, jen výjimečně se však dařilo prorážet linie z chodu a bitvy o opevnění patřily vždy mezi nejkrvavější. Ještě téměř na konci války kladly ustupující německé jednotky v narychlo obsazených pevnostech Pomořanského valu, Meziříčního opevněného rajónu (v dnešním Polsku) a našeho opevnění (v prostoru Moravské Ostravy a Opavy) houževnatý odpor Rudé armádě. Nelze nevzpomenout, že ani po skončení války nebyla myšlenka opevnění zcela zavržena - Francouzi obnovovali Maginotovu linii, Švýcaři podrobně studovali poznatky z pevnostních bojů a aplikovali je na své podmínky. Mimochodem, Švýcarsko se může dodnes chlubit svým systémem obranných objektů, které má i v dnešní době v naprosto perfektním stavu, okamžitě připravené poskytnout ochranu nejen obyvatelstvu, ale také své armádě. Není tajemstvím, že v úkrytech, které jsou mnohdy vybudovány přímo ve skalních alpských masívech je ukryta nejen kolová a pásová technika, ale také zbraně a zásoby munice, potravin a dalšího materiálu, včetně polních nemocnic. Také švýcarské letectvo využívá podobných zařízení pro spolehlivou ochranu bojových letounů v případě nenadálého napadení. To svědčí o neutuchajícím zájmu celé švýcarské veřejnosti o odpovědném a příkladném vztahu k obraně své vlasti.

   Také naše Ředitelství opevňovacích prací , které vzniklo před válkou v pětatřicátém roce, obnovilo po květnu pětačtyřicátého roku svou činnost. Do konce let čtyřicátých připravovalo obnovu a dostavbu opevnění, která byla z valné části zničena nebo úplně zlikvidována německou okupační správou v Protektorátu ( to se týkalo především lehkých opevnění a nejvýrazněji tzv. Pražské čáry, ze které se do dnešních dnů dochovalo jen několik málo LO vz.37 v okolí Kladna a Berouna). Nacisté se totiž obávali, že by tyto pevnůstky mohl využít čs. domácí odboj při případném  ozbrojeném vystoupení proti okupační moci. Také jednotky Wehrmachtu se „nesmazatelně“ zapsaly do historie našeho opevnění. Svou „badatelskou“ činností, která spočívala převážně v „testování“ odolnosti železobetonu MADE IN CZECHOSLOVAKIA. (jako příklad uvést tvrzovou pozorovatelnu N-S  72  „Můstek“ tvrze DOBROŠOV u Náchoda). Podobnému osudu se nevyhnula řada, převážně těžkých, ale i některých lehkých opevnění. Co nezvládlo německé dělostřelectvo a v některých případech i bombardéry Heinkel  fašistické Luftwaffe, to dokončily soukmenovci z ženijních jednotek. Speciální útvary se po celou dobu války zabývaly nejen studiem archivu ŘOP, který byl po okupaci okleštěného Československa  15. března 1939 převezen do Drážďan, ale i kvalifikovaným „sběrem druhotných surovin“.

    Z  většiny lehce přístupných  a stavebně dokončených objektů TO osazených pancéřovými kopulemi, zvony a střílnami si fašisté zřídili „zásobárnu“ doplňkového materiálu pro budování svých opevnění, zejména tzv. Atlantického valu (známého z  bojů při vylodění spojenců v Normandii v roce 1944).

   Počátkem padesátých let, v rámci  hop-akce „KDO DODÁ HUTÍM NEJVÍCE KVALITNÍ SUROVINY PRO MÍROVOU OCEL“ se opravdu v plném lesku zaskvěl n.p. KOVOŠROT, který se neochvějně a s pravou vervou pustil do dobývání té nejkvalitnější suroviny. Ta byla k mání právě v těžkých opevněních, která jako zázrakem - a také do jisté míry díky nepřístupnému terénu našich pohraničních hor - odolala  německému rabování za okupace.  A co nezvládla příslovečná německá preciznost, o to se postarala příslovečná česká horlivost.

   S budovatelskou písní na rtech a vyhrnutými rukávy se jeho zaměstnanci pustili s chutí a elánem do zkázonosného díla. A jelikož se z většiny železobetonových monster, která jen před několika málo lety vznikla díky neutuchající obětavosti tisíců projektantů, konstruktérů, stavitelů, dělníků a celého československého lidu, jež budoval toto grandiózní dílo pro obranu své vlasti, stala zásluhou možná těch samých lidí hromada ne nepodobná děravému ementálu.

Prakticky se do dnešních dnů dochovalo jen velice málo objektů v neporušeném stavu. Většinou to byly ty, které po celá léta využívala pro své potřeby armáda. Takový je hold už národ český, že v zájmu něčeho (já dodnes nechápu čeho) s lehkým svědomím ničí vše a všechno, co by jen mohlo něco či někoho připomínat. (viz žalostný stav v paneláků v Milovicích a jinde - no budiž, kdo by chtěl bydlet po Rusech, ale proč musí pustnou bývalé objekty Pohraniční stráže?) Hold rabování - podle hesla z „cizího krev neteče“ - je v české kotlině i v moravských úvalech jaksi „národním sportem“, dovedeným k dokonalosti). Tato činnost totiž v podobě více než podobné probíhala i v objektech našich opevnění. Však to znáte

- kdo neokrádá stát..... Ovšem kdo je stát? Pokud nebudeme zajedno s jedním Ludvíkem z královského rodu Buorbonů, tak jsme to vlastně my všichni!

   Ale vraťme se z dob mušketýrů a dvorských intrik zpět do 20.století a řekněme si něco o prvních krůčcích našeho opevňovacího systému.

Ověřování předpokladu

   Jakmile bylo rozhodnuto o stavbě opevnění, zahájil hlavní štáb neprodleně potřebné přípravy. V létě roku 1934 byla vyslána malá skupina vojenských odborníků na prohlídku Maginotovy linie ve Francii. Na podzim téhož roku provedl náčelník hlavního štábu generál Krejčí průzkum trasy opevnění na Ostravsku a do léta 1935 byly vypracovány stavební plány. V říjnu 1935 byl zadán k výstavbě první úsek těžkého opevnění u Bohumína a dne 22. prosince 1935 byl jako prvý vybetonován pěchotní srub MO-S 8. Od července 1936 byly betonovány i lehké objekty. V témže roce byly všechny silnice a cesty vedoucí přes státní hranici přerušeny, zataraseny či opatřeny ocelovou závorou.

   Pro ověření správné konstrukce pevnostních staveb, technologie výroby železobetonu a pro výcvik pevnostních osádek byla vybudována řada zkušebních a cvičných objektů jak těžkého, tak zejména lehkého opevnění.

  Již v roce 1935 dalo Ředitelství opevňovacích prací vybetonovat a postřelovat na dělostřelecké střelnici v Jincích několik zkušebních železobetonových desek.

    Ve dnech 19. až 27. května 1936 vybetonovala Litická a.s. z Prahy na cílové ploše Jordán v Brdech jednozvonový jednostranný pěchotní srub II.třídy odolnosti (vzpomenout třídy odolnosti - „arab“ 1 a 2, „říman“ I - IV, přitom ve čtvrtém, tzn. nejvyšším stupni odolnosti se budovaly pouze sruby tvrzové). Dnes je tento cvičný objekt rekonstruován nadšenci z klubu vojenské historie a je přístupný několikrát ročně, zejména při akci „BAHNA“, pořádané Inspektorátem PV AČR.

   Během podzimu  byl srub vyzbrojen a obsazen stálou posádkou a ŘOP v něm zahájilo zkoušky různého vnitřního vybavení i časté ostré zkušební střelby z lafetovaných těžkých i lehkých kulometů a 4 cm pevnostního kanónu. Počínaje únorem 1937 zde nepřetržitě probíhaly výcvikové kursy pro velitele hraničářských (pevnostních) jednotek.

     Vyvrcholením zkoušek bylo ostré postřelování srubu ve dnech 23. až 25.června 1937, při kterém byly použity těžký a velkorážní kulomet, protitankový kanón a děla  ráže 8, 10, 15, 21 a 30,5 cm. Srub přežil postřelování bez podstatnějších škod.

     Zkušební a cvičné lehké objekty vz.36 byly vybudovány ve výcvikových prostorech v Brdech, u Milovic a u Vyškova. Cvičné objekty byly určeny pro výcvik osádek a měly železobetonové stěny pouze 15 cm silné, kdežto zkušební objekty byly stejného provedení jako objekty bojové a byly určeny k rozstřílení pro zjištění jejich odolnosti.

    Zkušební objekty LO u Milovic byly postřelovány z různých zbraní v listopadu 1936. Pěchotní zbraně měly účinek jen při přímém zásahu střílny, zejména 20mm kulomet prostřelil i ocelovou uzavírací desku. Stejné výsledky měla i střelba z tanku. Objekty odolaly jednotlivým zásahům střel z 8 a 10 cm děl a 9 cm minometu, zásah střílny by však zničil celou osádku.

    Na zkušební objekt vz.36 typu „C“, postavený poblíže pěchotního srubu „CE“ v Brdech, bylo v srpnu 1937 vypáleno 400 ran z 15 cm hrubé houfnice ze vzdálenosti 5 600 metrů, ale přes vystřílení celé dotace střeliva byly dosaženy pouze dva nepřímé zásahy.

    Po zavedení nového typu lehkých objektů byly v prosinci 1937 na cílové ploše Jordán v Brdech postaveny LO vz.37 typu „A-180“ se zesílenou odolností a typu „B2-90“ s normální odolností. Vzhledem k rychlému spádu událostí v roce 1938 nedošlo už k jejich plánovanému zkušebnímu zničení. Stavby však byly využívány pro „ostré“ zkoušky funkce objektu. Další zkušební a cvičné objekty byly postaveny na vyškovské střelnici u Dědic a u Humenného na Slovensku.

    Po ověření taktiky boje v lehkém opevnění proběhlo ve dnech 30.srpna až 4.září 1938 zvláštní cvičení vojsk na tzv. Pražské čáře. Po čtyři dny a noci se jeden prapor 5.pěšího pluku bránil v plně vybavených pevnůstkách mezi obcemi Ješín a Dolín častým útokům dvou cyklistických praporů podporovaných praporem tanků. Na obou stranách bylo nasazeno i dělostřelectvo, ženijní jednotky a pozorovací letouny.

    Houževnatě se bránící opevněné pásmo kladlo nepříteli značný odpor. Útočící pěchota byla decimována značkovou palbou a ani ojedinělé vyřazení pevnůstek z boje zdaleka neznamenalo zhroucení obrany. Zadýmování bojiště bylo výhodnější pro obránce. Zejména útočící obrněná vozba neboli tanky ztrácely orientaci a stávaly se oběťmi palby polních kanónů. Při přilnutí útočníka k linii se osvědčilo postřelování pevnůstek tříštivými granáty vlastního dělostřelectva.

    Je zajímavé, že podle získaných poznatků velitele dělostřelectva 1.divize  bylo   při   střelbě

15 cm houfnicí ze vzdálenosti 6,5 km zapotřebí k docílení zásahu na objekt 384 ran. Při předpokládané chybě v  zaměření  o  jeden  dílec  stoupla  spotřeba  munice  až  na  1000 ran!!!

K prostřílení 10 m širokého průchodu v těžkých překážkách bylo zapotřebí 22 zásahů, což odpovídalo spotřebě 468 ran a při již zmiňované chybě o jeden dílec stoupla spotřeba na 733 ran. Houfnice byla přitom schopna vypálit za hodinu maximálně 30 ran.

Řízení výstavby

    K řízení opevňovacích prací byla dne 20. března 1935 ustanovena Rada pro opevňování, která navrhovala Nejvyšší radě obrany státu prostory, jež bylo třeba opevnit, způsob opevnění a pořadí naléhavosti.

   Jako výkonný orgán bylo téhož dne zřízeno Ředitelství opevňovacích prací, které stanovovalo přesný průběh opevňovacích tras včetně jejich podrobného řešení, vypracovávalo směrnice a všeobecně řídilo realizaci plánů.

    Pro řízení konkrétní výstavby těžkého opevnění byla vytvořena ženijní skupinová velitelství (ŽSV), tvořící součást ŘOP. Důstojníci ŽSV prováděli v terénu podrobnou rekognoskaci a všechny druhy vyměřovacích prací, Podle takto získaných údajů zpracovávali za účasti kmenových pracovníků ŘOP - zpravidla přes zimní měsíce, kdy byli soustředěni v Praze - prováděcí plány jednotlivých těžkých objektů. Následně pak zajišťovali realizaci plánů v terénu. Podíleli se na vyhlašování soutěží pro stavební firmy, objednávali a přejímali materiál, vedli technickou a ekonomickou dokumentaci stavby a celkově dozírali na kvalitu prováděných prací. Současně vykonávali i živnostenský dozor , tj. hájili zájmy a práva dělníků, pokud došlo k jejich sporům se zaměstnavateli. Každé ŽSV řídilo v terénu výstavbu několika podúseků TO a ročně bylo schopno zajistit betonáž asi dvaceti objektů.

    Samotné stavební práce byly svěřeny civilním firmám, pro které vojsko zajišťovalo úplnou projektovou dokumentaci a dodávky cementu, armovacího železa a veškerých speciálních součástí (střílen, granátových skluzů, periskopových trubek, dveří atd.). Běžný materiál jako písek, normalizované výrobky, řezivo a podobně, si zajišťoval podnikatel.

    Řízení prací na lehkém opevnění bylo obdobné. ŘOP stanovovalo průběh opevněných tras a vypracovávalo technické směrnice. Podrobné rozpracování bylo v roce 1936 svěřeno zemským vojenským velitelstvím. V následujících letech se do řízení prací zapojila zejména sborová velitelství. V terénu pracovaly jim podřízené vojenské stavební dozory.

    Po přijetí mnichovského diktátu byly opevňovací práce přerušeny. Jen v prostorech, které se nenacházely na území odstoupených Říši, pokračovala hlavně stavba překážek a dokončování objektů. V řadě, zejména vnitrozemských úseků, bylo dokonce ještě vybetonováno asi 50 „řopíků“. Teprve 10. října byla betonáž definitivně zastavena. Na naléhání sborových velitelství bylo dodatečně povoleno alespoň provedení střešních izolací a uzavření objektů, které zůstaly na československém území. Koncem roku 1938 sice hlavní štáb zkoumal možnosti využití zbytku opevnění pro případnou obranu okleštěné republiky. Avšak již vzpomínaný 15. březen 1939  a předchozího dne vzniknuvší samostatný Slovenský klerofašistický stát - udělaly definitivní tečku za podobnými úvahami.

Opevňovací programy

    Výstavba čs. opevnění se po počátečních improvizacích řídila postupně třemi základními programy. Shodou okolností byl každý z těchto programů změněn dříve, než mohl být ve větší míře realizován.

    První opevňovací program byl schválen poradou ŘOP dne 12. prosince 1935 a předpokládal výstavbu několika souvislých úseků těžkého opevnění v pěti etapách.

   Druhý opevňovací program schválila vláda republiky 5. června 1936. Program předpokládal výstavbu souvislého opevnění kolem celé státní hranice, rozčleněnu do čtyř etap. Mimo těžkého opevnění připravovala armáda od jara 1936 budování pevnůstek lehkého opevnění vz.36 pro uzavření horských a zalesněných prostorů. Koncem května 1936 dokonce už zadala stavbu tří úseků těchto pevnůstek v Orlických horách. Proto, když v létě rozhodla vláda zahájit budování opevnění současně najednou ve všech hraničních úsecích, byla armáda schopna ihned uposlechnout a do zimy byly vybetonovány LO v mnoha úsecích pohraničí Čech a Moravy, ale i na tzv. Pražské čáře.

    Nutné změny celkové koncepce opevňování a poznatky z dosavadní výstavby byly shrnuty v zimě 1936/37. Výsledkem bylo jednak vyprojektování nového modernějšího typu lehkého opevnění  LO vz.37, nám již známého „řopíku“, ale zejména pak přijetí nového strategického plánu opevnění republiky. Mimo souvislé opevnění celé ohrožené hranice především LO mělo být nyní na hlavních útočných směrech nepřítele vybudováno druhé obranné postavení, včetně vnitrozemských ústupových příček. Lehké opevnění umožňovalo rychlý postup prací, takže mohl být během dvou až tří let zamýšlený plán uskutečněn. Později bylo ověřeno, že lze ročně postavit a vybavit potřebným zařízením a výzbrojí asi 4 až 5 tisíc lehkých a současně asi 75 těžkých objektů.

    Třetí program výstavby, známý jako „Husárkův konečný program“ z 9. listopadu 1937, již respektoval nové pojetí. Zachovával původně schválenou částku 10 miliard Kč., přičemž náklady na původně neuvažované lehké opevnění měly být hrazeny z úspor na opevnění těžkém. Program zdůraznil, že se hlavním prvkem pevnostní soustavy staly dva sledy lehkých objektů, zpevněné v důležitých prostorech předsunutými těžkými objekty. Souvislé pásmo těžkého opevnění mělo být budováno prakticky pouze na trase Odra-Krkonoše, nesouvislé těžké uzávěry měly postupně vyztužit obranu  podél celé ohrožené hranice státu včetně tzv. Pražské čáry a druhého postavení na severu státu. Podle odhadu generála Husárka si realizace programu měla vyžádat stavbu 1 276 TO a 15 463 LO. Program měl být realizován postupně ve čtyřech etapách, přičemž nejdůležitější  I.etapa měla probíhat do zimy 1941/42. Už koncem roku 1939 však mělo mít opevnění značnou bojovou hodnotu a plnit základní úkoly na něj kladené. V této I.etapě se předpokládalo vybudování:

- prvního postavení na severním válčišti od Odry po Labe, předmostí Bratislavy a opevnění mostů v Komárně, Parkáni (Štúrovu) a Čopu,

- celého programu výstavby lehkého opevnění,

- překážek na severním válčišti, tzv. Pražské čáře a na jižním Slovensku.

    Ve II. etapě (v letech 1941-1945) měly být vybudovány těžké uzávěry v západních Čechách, před tzv. Pražskou čárou a na jižním Slovensku.

    Ve III. etapě (po roce 1946) měly být vybudovány těžké uzávěry na jižní Moravě a na druhém postavení severního válčiště.

    Ve IV. etapě měla být opevněna hranice proti Polsku.

Náčelník hlavního štábu generál Krejčí schválil program s určitými odchylkami dne 22. 12. 1937.

    Krátce po přijetí konečného opevňovacího programu se radikálně změnila strategická situace Československa a program musel být příslušně revidován. Dne 12. března 1938 obsadilo Německo do té doby neutrální Rakousko (tzv. Anschluss). Ještě téhož dne se sešla na ŘOP porada, která rozhodla o nejbližších opatřeních v oblasti výstavby opevnění. K závěrům ŘOP se připojilo 3. oddělení (operační) hlavního štábu. Největší úsilí mělo nyní směřovat (mimo čáry Odra-Krkonoše) k opevnění jižní Moravy a jižních Čech. Naproti tomu bylo upuštěno od delší obrany západního pohraničí Čech a opevňovací práce se měly posunout až na budoucí hlavní čáru obrany Chrastava - Liběchov - řeka Ohře a řeka Blšanka.

    Dne 13. dubna 1938 byl vydán „Dodatek k programu opevňovacích prací“, který zachycoval pozměněné úkoly pevnostního systému, rozpracovával výstavbu lehkého opevnění pro rok 1938 a upřesňoval i budování těžkého opevnění - mimo tvrzí, jejichž podzemí mělo být dokončeno později.

    Opevnění v oblasti II. sboru

    II. sbor s působností od zemské hranice Čech a Moravy na severovýchodě až po Teplice na západě, zajišťoval jeden z nejohroženějších prostorů republiky.

    Program z června 1936 předpokládal v I. etapě vybudovat v úseku Odra - Krkonoše pevnou obranu na místě, tvořenou palebnou přehradou těžkých srubů s dělostřeleckými tvrzemi (v horách se sruby lehčími). V Krkonoších a Jeseníkách měly být jen přehrazeny komunikace.

    Ve II. etapě měl být zajištěn úsek Krkonoše - Labe proti překvapivému útoku a později posílen na pevnou obranu. Přehradu měly tvořit pěchotní sruby, v Jizerských horách pak kulometná hnízda. Dodatečně měl být posílen dělostřeleckými tvrzemi.

    Stavba těžkého opevnění byla v roce 1936 zahájena na Králicku. Na Náchodsku, Trutnovsku a Rokytnicku začala o rok později.

    Lehké opevnění do zimy 1936 až na malé mezery řídce přehradilo celé pohraničí od Orlických hor po východní okraj Krkonoš. Vybudováno bylo i opevnění kolem řeky Bíliny.

V roce 1937 probíhala stavba nového typu lehkých objektů na upřesněných čarách v celém pohraničí, s výjimkou horských masivů Krkonoš, Jizerských  hor, časti Ještědského hřebenu a dolního toku Labe.

    V roce 1937 byl pro neustálé neshody odejmut staviteli Syrovému z Prahy po vybetonování 23 pevnůstek úsek B a znovu zadán v následujícím roce nové firmě pod označením B-1. Rovněž úseky M-1 a M-2, v nichž roku 1937 firma J. a F. Novák z Prahy vybetonovala 29 objektů a pak z finančních důvodů odstoupila, byly na jaře roku 1938 znovu zadány. Několikerými změnami označení prošly i další úseky C, N a O. Zvláště složitá byla situace v Krkonoších. Pro silně obtížný terén byl původní úsek G-4 rozdělen na úseky Z-1 a Z-2 a z původního úseku H-1 se osamostatnila východní část pod označením Z-3. Ze západní části úseku H-2 vznikly úseky H-3 a H-3a. Přesto však stavba opevnění v Krkonoších valně nepostoupila. Velení sboru se do poslední chvíle spoléhalo na neprostupnost horského terénu.

    Podle Husárkovy studie byly II. sboru uloženy pro rok 1938 následující úkoly:

- pokračovat v budování již zadaných tvrzí a objektů TO a nově měla být zahájena výstavba TO v prostoru Dobrošov - severní část Orlických hor a uzávěrů Odolov, Maršov - Albeřice, Maršov - Dolní Úpa, Polubný a Harrachov.

    Lehké opevnění mělo tyto úkoly:

1. - dokončit program r. 1937 na prvním obranném postavení (předpoklad - 1 500 objektů)

2. - vybudovat  uzávěry  přechodů  přes  Labe  mezi  Hřenskem  a  Mělníkem  proti  západu (předpoklad - 110 objektů)

3. - připravit a budovat druhé obranné postavení Liběchovický potok - Chlum - Branné - Zákupy - rybník Hammer - Ještěd - Šimonovice - Jablonec n.N. - Tanvald - Vysoké n.J. - Jilemnice -Hostinné - Dvůr Králové n.L. - předmostí Jaroměř - Opočno - Solnice - Žamberk - Jablonné n.O. - Suchý vrch, s důrazem na úsek Liběchovický potok - Jilemnice (předpoklad - 450 objektů).

    Program předpokládal stavbu celkem 2 060 objektů lehkého opevnění, 28 km lehkých překážek v otevřeném terénu, 262 km lehkých překážek  v lese  a 96 km těžkých - to vše mimo překážky těžkého opevnění.

    V dalších letech mělo těžké opevnění uzavřít průchody u Mníšku, Chrastavy, Jablonného v Podještědí a severozápadně Cvikova, zesílit uzávěry přechodů přes Labe mezi Mělníkem a Hřenskem a vyztužit 2. obranné postavení v nejdůležitějších prostorech.

    Lehké opevnění mělo v budoucnu vytvořit souvislé druhé postavení a navíc uzavřít přechody přes řeku Jizeru mezi Železným Brodem a Semily.

    Velitel II. sboru ihned po obdržení tohoto programu žádal ŘOP, aby bylo lehké opevnění v horách doplněno „arabskými typy“ těžkého opevnění. Podle přijatého programu mělo být těžké opevnění souvislé od východu až po Pěnkavčí horu v Krkonoších, dále měly pokračovat jen uzávěry komunikací. I když měly být v horách stavěny lehké objekty s maximální povolenou výškou střílen 80 cm nad terénem, byly by 4 - 6 měsíců v roce zaváty sněhem. Proto generál Váňa navrhoval, aby tam, kde není plánováno těžké opevnění, byly „řopíky“ doplněny, respektive nahrazeny „araby“, z nichž by bylo možné vést prostřednictvím zvonů či kupolí kulometnou palbu bez problémů. ŘOP však plánovalo jejich výstavbu pouze v okolí Luční hory a Kotle v Krkonoších. Dle velitele II. sboru měly tyto sruby pokračovat dále až po Labe, což čítalo asi 32 těchto objektů. I když byly taktické důvody uznány za vážné, nebylo už možné zvýšit počet projektovaných objektů v prostoru Krkonoše - Labe. Musely tedy stačit jen uvažované „těžké uzávěry“ na hlavních komunikacích.

    Připomínky byly i ke stavbě 2. postavení. Sbor požadoval vytvořit úplnou příčku mezi Mělníkem a pohraničním opevněním. ŘOP tento názor potvrdilo a nařídilo vybudovat především linii mezi Mělníkem a Chrastavou a pak teprve pokračovat ve stavbě druhého postavení.

    Zábor Rakouska fašistickým Německem ovlivnil značně opevňovací práce u II. sboru. Ten měl nyní soustředit hlavní úsilí na opevnění při severní hranici státu a na příčku Liběchov - Jitrava. Uzavření přechodů na Labi bylo nejprve vypuštěno, ale nakonec byla v červnu schválena stavba souvislého pásma mezi Děčínem a Ústím nad Labem. V srpnu pak schválilo ŘOP i vybudování souvislé trasy LO na řece Bílině až po Rtyni.

    Výstavba těžkých objektů měla ve formě několika souvislejších úseků a řady uzávěrů přetnout všechny významné komunikace v pohraničí. Na západním křídle sboru měly těžké uzávěry končit u Chrastavy. V červenci a počátkem září 1938 vytyčil generál Husárek 37 těžkých pěchotních srubů, které měly v budoucnu na několika místech zesílit linii LO na příčce mezi Liběchovem a Jitravou (Liběchovská příčka).

Zde je náš  fortifikation@presscont.cz

Na začátek stránky

 © Copyright PRESSCONT®. All rights reserved!  

Na adresu CompanyWebmaster se laskavě obracejte s problémy při zobrazovaní našich stránek.
Poslední úprava: 12. října 2008 14:20:00