Motto: “ I´ts all in the mind and heart.”

“ Vše je jen věcí mysli a srdce.”

Lt-col. Charles E. Vaughan “Rommel severu”

Dne 21. června 1940 rozhodl Winston Churchill o vytvoření výsadkových jednotek v síle minimálně 5 000 mužů. K přípravě velitelského sboru a výsadkových specialistů byla na letišti v Ringway nedaleko Manchestru zřízena “Central Landing Schools”, kde se uskutečňoval i parašutistický výcvik dalšího personálu. Právě zde byl 21. listopadu 1940 zformován 11. prapor speciální letecké služby (Special Air Service), který se stal základem pro postupné budování dalších výsadkových jednotek. Uvádí se, že v době 2. světové války zde prošlo základním parašutistickým výcvikem na šedesát tisíc osob.

   První skutečnou akcí britských parašutistů byla operace “Colossus”, při které dne 10. února 1941 uskutečnilo 38 mužů 11. praporu SAS destrukci akvaduktu nedaleko jihoitalského města Tragino. Úspěšná operace jen zrychlila další výstavbu vzdušných výsadkových sil. Ještě v září téhož roku byla zformována výsadková brigáda a několik dalších výsadkových jednotek praporního typu. Do konce roku byl vytvořen dokonce vzdušný výsadkový sbor, tvořený z výsadkových praporů, kluzákové brigády a pluku pilotů transportních kluzáků. Velitelem výsadkových sil byl jmenován generálporučík F.H.A. Browning. Pod jeho velením se v říjnu 1941 utvořila 1. výsadková divize a v červenci 1942 také 6. výsadková divize. Obě se pak zúčastnily prakticky všech významných operací západních spojenců v Africe, na Sicílii a Korsice, v Itálii a na dalších místech západní Evropy. Ze známějších operací uveďme alespoň společnou akci britských a francouzských parašutistů, kteří dne 27. února 1942 - pod velením majora Johna Frosta - zničili německou radarovou základnu u francouzského Brunevallu.

   V severní Africe byla v průběhu roku 1942 postupně zasazována nejdříve 1. výsadková brigáda a později dokonce celá 1. výsadková divize. Tyto jednotky se spolu s dalšími expedičními silami zúčastnily operace “Torch” v okolí Alžíru, Oranu a Casablanky. Právě zde si britští parašutisté vysloužili přezdívku “Fialoví ďábli”, která jim zůstala i v pozdějších dobách jako přívlastek charakterizující jejich tvrdost uplatněnou rovněž v pozdějších akcích.

   Již v roce 1943 upozornili na sebe několika úspěšnými operacemi v Barmě a Malajsku. Kromě průzkumné a diverzní činnosti v týlu japonských vojsk patřily mezi jejich hlavní úkoly organizace protijaponského odboje a akce zaměřené na osvobozování internovaných válečných zajatců apod.

   V červenci se ještě vojáci 1. výsadkové divize zúčastnili bojových akcí na Sicílii a v jižní Itálii a koncem roku byly všechny výsadkové jednotky západních spojenců soustředěny na britských ostrovech, kde začínaly důležité přípravy na invazi do západní Evropy. Účast britských parašutistů v invazní operaci “Owerlord” je více méně známá. Proto postačí Churchillovo hodnocení činnosti výsadků vyjádřené v jeho poselství J.V. Stalinovi ze dne 6. a 7. června 1944. “Parašutisté byli velmi úspěšní a byli použiti ve velkém rozsahu. V týlu nepřítele, na jeho křídlech úspěšně seskočilo 20 000 parašutistů, kteří v každém případě navázali kontakt s americkými a britskými vojsky, vysazenými z moře.”

   Poněkud jiný osud však postihl britské parašutisty v září 1944 u holandského Arnhemu. V operaci “Market Garden”, ve které 1. výsadková divize spolu s 1. polskou výsadkovou brigádou tvořily v hloubce 90-100 kilometrů “hrot výsadkového koberce” tvořeného ještě 82. a 101. výsadkovými divizemi US Army, ztratili Britové a Poláci kolem 8 000 mužů, což představovalo více než osmdesátiprocentní ztráty. Když 26. září vyšly zbytky zdecimovaných britských a polských parašutistů z obklíčení, psali západní vojenští zpravodajové o 1. výsadkové divizi, že “zůstala jen vlastním stínem”.

   Poslední větší operaci britských parašutistů v Evropě byla účast 6. výsadkové divize na operaci “Varsity”, uskutečněné 24. března 1945. Řečeno opět slovy W. Churchilla: “Jejím cílem bylo vybojovat velkou bitvu, kterou by si západní spojenci na široké frontě v oblasti Wesselu vynutili přechod přes Rýn za použití výsadkového sboru...” Operace, uskutečněná 18. výsadkovým sborem, složeným ze 17. výsadkové divize US Army a 6. výsadkové divize britské, umožnila jednotkám 2. britské armády překročit z chodu Rýn a proniknout do týlu fašistické obrany.

   Použití výsadkových jednotek v takovýchto velkých operacích však nebylo jedinou formou boje britských výsadkářů proti fašismu. K plnění zvláštních úkolů byly britským velením velmi často používány i menší speciální výsadkové jednotky nebo dokonce jenom jednotlivci.

   Nejznámější institucí používající takovýchto speciálních výsadků byla “Special Operations Executive”, která v době 2. světové války podléhala ministerstvu pro vedení hospodářské války. Jejím hlavním posláním bylo organizování a provádění nejrůznějších sabotážních akcí, zneklidňujících úderů na důležitá zařízení v týlu nepřítele, provádění průzkumné a diverzní činnosti, agenturního zpravodajství a organizátorské práce zaměřené na přípravu akcí v součinnosti s domácími hnutími odporu. K uskutečňování těchto operací se nejlépe hodili tzv. “padákoví agenti”, jejichž příprava probíhala v Secret Training Schools, kterých bylo na území Velké Británie několik. Výsadkový výcvik těchto agentů probíhal také na již zmiňované Central Landing Schools na letišti v Ringway. Mimo britských občanů jej absolvovalo nemálo Holanďanů, Belgičanů, Norů, Dánů, Francouzů, ale i Čechů, Slováků, Poláků a dalších. Uvádí se, že jenom v západní Evropě bylo nasazeno takových agentů 9 000 a dalších 3 000 například na území Jugoslávie, Albánie, Řecka, Polska, Československa a v řadě dalších zemí.

   V hodnocení účinnosti operací Special Operations Executive nelze tvrdit, že měly výrazný vliv na výsledky válečného úsilí Velké Británie, ale do značné míry narušovaly hospodářskou a vojenskou činnost nepřítele. K plnění speciálních úkolů v týlu protivníka však britské velení a jeho zpravodajské orgány disponovaly ještě dalšími jednotkami zvláštního určení, označovanými jako “commandos”.

Z HISTORIE JEDNOTEK “COMMANDOS”

   Brzy na počátku války bylo rozhodnuto podniknout ofensivní operace proti nepříteli v Norsku. Dobrovolníci ze všech pluků britské armády byli seskupeni v jednotkách, jímž veleli zvláštní důstojníci. Jejich úkolem bylo provádět menší útoky na nepřátelská postavení v Norsku. Ovšem události je předešly. Tyto jednotky musely bojovat v bitvách po boku gardových pluků.

   Po jejich odsunu z Norska byly přeformovány na zvláštní pluky a podrobeny intenzivnímu výcviku. Následovala další tažení ve Francii a ve Flandrech. V pozemních operacích nastala přestávka, zatímco se hitlerovské Německo připravovalo na chystanou invazi do Velké Británie.

   Britové tenkrát přišli na myšlenku, provádět rozsáhlé obojživelné útočné operace proti rozlehlým pobřežním obranám Němců. Štábní důstojník připravil plán. Pojmenování “Commandos” bylo nasnadě, protože právě jihoafričtí “commandos” vzdorovali tak dlouho britským jednotkám za burské války taktikou, která měla být nyní použitá proti Němcům.

   V počátku války nebylo jednoduché sehnat kvalitní vojáky a výzbroj. Také bylo nutné pro výcvik commandos vytyčit dva hlavní požadavky:

1. - měli vytvořit obojživelnou jednotku, proto se museli cvičit v těsné spolupráci s námořnictvem - jejich výcviková střediska měla být tedy rozmístěna na pobřeží a poblíž námořních základen

2. - předpokladem úspěchu v boji a dokonce i osobní a kolektivní bezpečnosti se měla stát individuální podnikavost, sebedůvěra a spoléhání především na sebe sama

   Proto byl od samého počátku veškerý výcvik zaměřen na rozvoj a upevňování těchto vlastností a schopností. Například jednotce, která jde odpoledne ze cvičení se sdělí, že příští nástup bude následujícího dne ráno na místě vzdáleném třeba 120 km. Jak se tam dostanete je čistě vaše věc, ale musíte tam být.

   Commandos jsou jen jednou složkou rozmanitých organizací, které vznikly za 2.světové války s úkolem škodit nepříteli, kdekoliv na něj narazí.

   Dlouho před válkou existovalo v Portsmouthu Středisko pro rozvoj společných operací (tj. armády s loďstvem), které mělo provádět program naznačený již ve svém názvu. V roce 1936 vytvořilo první, speciálně navrženou obrněnou přistávací lodici s vlastním pohonem a bezpečnou proti palbě z pušky i kulometu, která mohla nést 36 mužů posádky a měla ponor pouze 22 centimetrů. Tato lodice byla předchůdkyní dnešních přistávacích plavidel, která mohou “chrlit” na nepřátelské pobřeží tanky, obrněné transportéry, dělostřelectvo.

   Počátkem června 1940 byla vytvořena nová, samostatná organizace k plánování a provádění prvních výsadků a později k širšímu využívaní obojživelných operací. O několik týdnů později byla s úspěchem provedena první z těchto operací - výzvědný nájezd na francouzské pobřeží mezi Boulogní a Berckem.

   Společné operace nabyly záhy mnohem širšího rozsahu. Špicberky, Lofoty, Vaagsoe, Glomfjord a Lillebo na norském pobřeží, Bruneval, Lamanšské ostrovy, Dieppe a St. Nazaire v Lamanšském a v Biskajském zálivu jsou dnes historickými milníky obojživelných operací. Také Bardia, Tobruk a Beda Littoria na severoafrickém pobřeží, řeka Litani v Sýrii a Sfakia na Krétě byly svědky podobné bojové činnosti ve Středozemním moři.

   Vaagsoe je příkladem typického nájezdu z moře, jehož cílem bylo zničit některé vojenské a hospodářské objekty na ostrově Maaloy a v Jižním Vaagsoe, kde se nacházely německé posádky. Výsadek vyplul na Štědrý den roku 1941. Za plavby vypukla prudká bouře a posádka čekala na kotvišti plných čtyřiadvacet hodin, než se počasí umoudřilo. Ráno bylo dosaženo Ulvesundu, což byl vodní pás, který odděloval ostrovy Vaagsoe od pevniny.

   Překvapení bylo obrovské. Mohutná salva z lodí byla pro Němce tak nečekaná, že se prakticky nezmohli na účinnější odpor. Útočné oddíly tvořilo pět skupin, z nichž každá měla přesně stanovený úkol. Celkem bylo v této operaci nasazeno 576 mužů, z toho 51 důstojníků a 525 vojáků v jiné hodnosti.

   První dvě skupiny měly napadnout Vaagsoe z různých směrů a zničit cíle, mezi nimiž byla elektrárna, továrny na konzervy, rybí tuk a na zpracování slanečků, třetí skupina měla dobýt ostrov Maaloy, čtvrtá přerušit spojení mezi Jižním a Severním Vaagsoe a pátá skupina byla v záloze. Ve 12 hodin 30 minut odpor nepřítele téměř ustal a všechny objekty byly zničeny. Celkem zahynulo 150 hitlerovců a 98 nepřátelských vojáků bylo zajato. Mimo to výsadek zničil německé lodě o celkovém výtlaku 15 000 tun. Ve tři hodiny odpoledne opustily jednotky operační prostor. Vlastní ztráty byly zanedbatelné.

   Vyššími organickými celky těchto jednotek byly 1. a 2. pluk speciální letecké služby. l. pluk SAS (Special Air Service Regiment) byl zformován v severní Africe již v červenci 1941. K němu se v květnu 1943 přidružil 2. pluk SAS, který byl zformován také v Africe. V průběhu roku 1944 byly oba pluky sloučeny a společně s francouzským 3. a 4. plukem (Regiments chasseurs Parachutist) a se samostatnou belgickou výsadkovou skupinou vytvořily samostatnou brigádu Special Air Service. Vojáci této výsadkové brigády zvláštního určení se přirozeně zúčastnili prakticky všech vzpomínaných operací v severní Africe, na Sicílii, Korsice, v jižní Itálii, Francii a na dalších místech západní Evropy.

   V roce 1947 britské velení přikročilo k další reorganizaci svých výsadkových jednotek. V souvislosti s reorganizací britských ozbrojených sil se sice jejich celkové počty snížily, avšak služba v nich se stala výsadou profesionálů. Současně dochází ke zkvalitnění výzbroje, výstroje a zvýšení mobilnosti v souladu s potřebami britské zahraniční a vojenské politiky v poválečném období. V letech 1951 - 1954 se stal hlavním působištěm britských výsadkových jednotek Egypt. Právě odtud, v lednu 1956, zasahovali britští parašutisté proti kyperským vlastencům. A téhož roku - 5. listopadu - přijalo 1 300 vojáků britských expedičních sil ve výsadku v Port Saidu svoji roli přisouzenou jim v  izraelsko-britsko-francouzské agresi vůči Egyptu, který odmítal britsko-francouzské ultimatum o stažení svých ozbrojených sil na západ od Suezského průplavu.

   V dalších letech působily britské výsadkové jednotky v Malajsii (1957), na Kypru a v Jordánsku (1958), v Kuvajtu (1961), v Bahrajnu (1962-1967), opět na Kypru (až do roku 1976) a na dalších místech světa.

   Určitou zvláštností v ozbrojených silách Velké Británie je, že parašutistický výcvik je nabízen i příslušníkům dalších druhů vojsk. Po jeho absolvování je umožněno vybraným dobrovolníkům sloužit ve výsadkových jednotkách. Ty patří - vedle královských námořních sil - k elitě ozbrojených sil. Díky této praxi jsou v co nejširším měřítku vytvořeny personální předpoklady pro rychlé zformování početně silnějších výsadkových jednotek.

Z HISTORIE JEDNOTEK ROYAL MARINES

   Námořní pěchota byla poprvé v historii organizována právě v Anglii, a to již v roce 1644. Bylo to v době největšího rozmachu pirátství, kdy po rozsáhlých zeměpisných objevech začaly jednotlivé námořní mocnosti urychleně budovat početné obchodní loďstvo. Krajního nedostatku námořníků využívali nejrůznější dobrodruzi a podvodníci, kteří se nechávali najímat na těžkou a nebezpečnou práci při obsluze nepříliš spolehlivých plachetních lodí. Na širém moři se pak těchto plavidel poměrně snadno zmocňovali a přepadali s nimi jiné lodě, převážející bohatství naloupené v nově objevených zemích. Není proto divu, že kapitáni nových plachetnic měli často z posádky vlastního korábu větší obavy než z nepřítele. Hledali proto způsob, jak možné vzpouře na lodi předejít. A tak vznikly oddíly námořní pěchoty, jejichž prvním a hlavním úkolem bylo hlídat vlastní námořníky. Dalo by se říci něco na způsob polního četnictva, ale na moři.

   Ve své četnické funkci se námořní se námořní pěchota plně osvědčila. Brzy však bylo britským admirálům jasné, že vozit na lodích policejní oddíly pouze na hlídání vlastních námořníků je zbytečně nákladné. Pro příslušníky námořní pěchoty se hledalo širší uplatnění, a také se našlo velice brzy. Budování největší koloniální velmoci vyžadovalo stále více dobře připravených a všeho schopných zabijáků, kteří nezaváhají utopit v krvi jakýkoliv projev nesouhlasu s anglickou okupací. A tak námořní pěchota stále častěji vystupovala na břeh, aby pomáhala Velké Británii Vyhrávat všechny koloniální války.

Žabí muži

   Toto pojmenování bojových plavců vzniklo pravděpodobně podle gumových ploutví, které mají upevněny na chodidlech a jimiž zvyšují rychlost pohybu pod vodou. Byli nasazováni nejen na mořském pobřeží, ale i v řekách a jezerech. Japonská, britská, německá, italská i americká armáda jich požívala k ničení lodí v přístavech, výsadkových plavidel, k střežení přístavů před ponorkami, k průzkumu pobřeží, ke zjišťování a ničení překážek, mostů a ke špionážním a diversním úkolům.

   Britská admiralita nařídila vytvoření prvních takových skupin v roce 1940. Na rozdíl od Italů - kteří mohli zůstat ve vodě pouze 30 minut - ponořovali se Britové až na dvě hodiny. Žabí muži sehráli důležitou úlohu při různých vyloďovacích akcích.

Zde je náš presscont@presscont.cz

Na začátek stránky

 © Copyright PRESSCONT®. All rights reserved!  

Na adresu CompanyWebmaster se laskavě obracejte s problémy při zobrazovaní našich stránek.
Poslední úprava: 27. března 2008 22:49:30